Mercè Rodoreda: Diamantové náměstí
Diamantové náměstí je další z knížek, k nimž jsem se dostala díky (v mém životě dost přelomovým, ale o tom jindy - nebo nikdy) přednáškám moderní katalánské literatury. A se Samotou, o které jsem tu psala před nějakou dobou, toho má mnoho společného: ženskou autorku, stejně tak protagonistku, stiženou těžkým osudem a manželstvím s blbečkem, kterého bych doma mít nechtěla. Vlastně jedním z mých podnětů k přečtení Diamantového náměstí bylo abych o něm a Samotě pak mohla napsat seminárku, což jsem teda ještě neudělala, ale dříve nebo později budu muset.
S hlavní postavou, Natàliou, se setkáváme v klíčovém momentě jejího života - zrovna na slavnosti na titulním náměstí poznala Quimeta, kvůli němuž se následně rozejde se svým snoubencem, a to ačkoliv je od první chvíle zřejmé, že Quimet není příliš charakterní bytost, je to spíš manipulativní člověk, který Natalii zaujal bůhvíčím (jediné, co se dozvídá čtenář o jeho vzhledu, je, že ‘měl úzká opičí očička’, což nezní příliš atraktivně). Natalia s Quimetem nejsou nijak bohatí, ale mají dost na to, aby se přestěhovali do nového bytu, vzali se, povili dvě děti - Toniho a Ritu - a navíc si poté, co se k nim zatoulal zraněný poštovní holub, pořídili velké holubí hejno a zcela mu přizpůsobili svoje obydlí. Nejen však to; od jisté chvíle neřekne Quimet své ženě jinak než Holubička (v originále Colometa).
Holubička žije v šedé zóně mezi štěstím a neštěstím. Jednotvárný život jí na nějakou dobu zředí to, že začne pracovat jako služebná v jedné bohaté panské rodině, ale potom přijde občanská válka a všechno obrátí naruby. Holubička se propadne do extrémní chudoby, zemře jí manžel a přijde o práci. Dokonce syna Toniho na nějakou dobu musí umístit do útulku, protože sama by se o něj nezvládla postarat. A zbaví se dosti nevybíravým způsobem holubí kolonie (což jí nikdy nezapomenu, ale je to velmi působivý důkaz jejího zoufalství.)
Po válce se Holubička, která už je vlastně zase Natàlia, propadne do hlubokých depresí, má halucinace, a dokonce se rozhodne sprovodit ze světa sebe i svoje děti. Jakožto vdova po republikánském partyzánovi je prakticky odkázána k pomalé smrti vyhladověním, protože ji nikde nechtějí pomoct. V moment, kdy už má tomuto činu velmi blízko, získá nečekaně práci v obchodě a její život se začíná obracet k lepšímu, což Natàlia přijímá hlavně s ohledem na svoje děti. Zdá se, že Natàlia konečně začíná žít spokojeně, zajištěně… A tak příběh končí, to je všechno.
Diamantové náměstí zní z tohohle popisu asi docela nudně. Ve skutečnosti to ale byla knížka, od níž jsem se nemohla odtrhnout, a stejně jako Samotu jsem ji četla se zaujetím a zatajeným dechem. Kdo je vlastně hlavní hrdinka, co je Natàlia zač - vlastně je takovou ničím příliš nezajímavou ženou nejspíš reprezentující osud mnoha žen žijících v Barceloně na sklonku občanské války. Holubička se provdá, má děti, sama zmiňuje, že neví kdo je (to se mnou dost rezonovalo a považuji to za nejsilnější větu celé knihy), a na konci, kdy je po sekvenci útrap konečně v pozici, kdy má prostor být sama sebou a ne jen skořápkou sloužící a hladovějící, zjišťuje, že už vlastně není mladá a že netuší, co je zač. A jakožto velká milovnice otevřených konců velice oceňuji, že se na konci knížky - čtenáři prominou mírný spoiler - nekoná nějaký redemption arc, nějaká cesta za identitou a zenem, protože na to já moc nejsem…
Diamantové náměstí bych položila do stejné pomyslné poličky jako Samotu a taky jako Nic (od také původem katalánské, ale španělsky píšící autorky Carmen Laforet): romány o ženské prázdnotě a tragédii, hledání a nenalezení sebe sama. A taky nádherné čtenářské zážitky. <3
