Sergi Pàmies: A les dues seran les tres
Tuhle knížku jsem si pořídila v knihkupectví ve Valencii. Doporučila mi ji spolužačka, která studuje katalanistiku - tohle asi bude dobrý, to je známej autor. Jsou to povídky, ty mám ráda a dobře se s nimi začíná v jazyce, v němž si nejsem ještě tolik jistá. Navíc se mi moc líbil název - 'Ve dvě budou tři', reference na časovou změnu, jak jsem doufala a jak se mi, stylově na poslední stránce, potvrdilo. (A taky ta věc na obálce - slunce, volské oko? Popravdě nevím ani po přečtení knihy.)
Ze začátku jsem si nebyla jistá, co se autor snaží říct, a zda mi je vůbec sympatický. Je to nová knížka, vyšla loni, reflektuje tedy plno nových fenoménů jako seznamovací aplikace nebo pandemii. Po pár povídkách jsem si na jeho styl - podivné kulminační horské dráhy a nečekaně 'nijakého' (ale vlastně všeříkajícího) rozuzlení - zvykla a začala s ním souznít. Sergi Pàmies píše o své matce, známé spisovatelce, o tom, jak a proč se cítí být Kataláncem, o tom, jak si vždy přál hrát na klarinet, ale hrál na kytaru, o tom, jak se rozvedl, jak se cítí, jak vlastně vůbec nemá impostor syndrom, ale proto ho vlastně má, o grafologickém rozboru písma a o novináři, který má strach z koček. Povídek jsem přečetla fakt hodně, jak říkám, mám je ráda (a není za tím jen čtenářská lenost a commitment issues... I když to taky), a tyhle se mi fakt líbily, ale musím uznat, že bylo opravdu třeba přečíst jich takhle víc za sebou. Jinak bych se nechytla.
A je to první knížka v katalánštině, kterou jsem pokořila celou. Mám z toho moc velkou radost. Těžko popsat - ale před rokem jsem byla ještě totálně mimo a po roce intenzivního studia jsem schopná číst a to je skvělý! Moje kamarádka (a zároveň učitelka) v květnu na hodině povídala o lidech, kteří z lásky přijali za svůj jazyk a kulturu, který vlastně není jejich, a myslím, že já to tak už teď mám s kulturou katalánsky mluvících zemí. 🥰
