Ernesto Sabato - Tunel

Od chvíle, kdy jsem si před pár lety (a na jaře kvůli jednomu referátu částečně znova) přečetla Sabatovu Knihu o hrdinech a hrobech, věděla jsem, že si časem musím přečíst i Tunel, první díl jeho trilogie, nebo spíše řady tří knih - v případě Tunelu je totiž ta návaznost celkem volná (příběh je v Hrdinech a hrobech jen epizodicky zmíněn a souvislost lze vidět hlavně v motivech, estetice, scenériích, existencialismu).

Jedná se o strhující příběh nešťastné lásky, psychické nestability, lidské tragédie. Sábato má podivnou schopnost psát zoufalce, ukrutníky a vrahy tak, že s nimi nelze nesoucítit (teda aspoň mně osobně) - vypravěč a hlavní postava malíř Juan Pablo Castel je pouze zoufalou osobou hledající své místo ve světě Buenos Aires 40. let, a nemohu říct, že bych s ním v mnohém nesympatizovala. Zoufale hledá lásku a porozumění, a jeho střetnutí s Maríou Iribarne, která si jako jediná na jeho výstavě povšimne klíčového detailu v jeho obraze, je popisováno s až filmovou dramatičností. Zároveň je čtenáři od samého začátku jasné, že to prostě nedopadne dobře, neb od začátku víme, že Juan Pablo Maríu zabil.
Nezdravá posedlost a podivní týpci (nejen) z Argentiny jsou mým oblíbeným motivem v literatuře. Tunel jsem přečetla během tří dnů a to jen proto, že jsem se od něj první i druhý den musela kvůli něčemu odtrhnout. Je to příběh, od něhož se nelze odvrátit, a stejně jako Zprávu o slepcích (část Knihy o hrdinech a hrobech, občas publikovaná samostatně) ho lze vnímat v rovině přímé, ale i metaforické.
Sám autor je velmi zajímavá osobnost, původně fyzik, a to na dost vysoké úrovni (dostla například stipendium v laboratořích Curieových), ale postupně se od vědy odvrátil směrem k literární tvorbě, neboť věda dle něj neobsahovala celý svět tak, jako umění.

Čtení mi zpestřovaly poznámky, jež zanechal v knížce předchozí čtenář. ♥️