Ernesto Sabato - Abaddón zhoubce
Včera večer jsem konečně po měsíci dočetla Abaddóna zhoubce, a bezprostředně jsem o tom napsala na goodreads - protože jsem, jak se mi už jednou za půl roku stává, měla potřebu oživit svůj účet a zaevidovat tam všechno, co jsem za poslední dobu přečetla (a zjistit, že je téměř nemožný dohledat ty konkrétní vydání nebo překlady, protože asi čtu tak specifický věci), a původně jsem sem chtěla ten text jen zkopírovat, ale pak jsem si řekla, že by to byla škoda, protože to je docela hroznej text a navíc psaný s účelem prostě být na goodreads.
Abaddón zhoubce je třetí a poslední román Ernesta Sabata. Spolu s Tunelem a Knihou o hrdinech a hrobech tvoří Trilogii zkázy a zasvěcení, což, uznejte, je prostě krutopřísnej název. Už v anotaci a první poznámce pod čarou je čtenář upozorněn na to, že pokud chce knížku číst, asi by si měl nejdřív přečíst ty dvě předchozí, protože na ně text Abaddóna prakticky celou dobu odkazuje, a já s tím souhlasím - zároveň však uznávám, že je to docela vysoký entry level. Nicméně za sebe obě předchozí knížky doporučuju, a vlastně možná víc, než Abaddóna samotného - toho bych doporučila číst jen pokud budete předchozími dvěma knihami fascinováni a budete si přát nějaké rozvinutí, možná částečně i rozuzlení, s velkou dávkou autorovy sebereflexe.
Problém nastává už ve chvíli, kdy bych měla shrnout, o čem Abaddón pojednává. Nepojednává totiž o ničem konkrétním. Už v prvních kapitolách je zřejmé, že se v knize motá mnoho nesouvislých dějových linek, do nichž jsme vrženi dosti naslepo (a to ještě víc než do jeho Zprávy o slepcích, haha). Některé se týkají postav nových, jiné zmiňují vedlejší postavy z předchozího románu (ale já se v nich moc neorientovala, protože Knihu o hrdinech a hrobech jsem celou četla už skoro dva roky zpátky), jiné jsou vyprávěny samotným autorem, který na sebe nahlíží ve třetí osobě. Některé kapitoly jsou psané experimentálními útržky (třeba z novin - nebo prostě myšlenek), jiné jsou čistě esejistické. Líbilo se mi hlavně to, jak moc se autor v mnohých částech románu rozebíral, ale to hlavně proto, že jsem E.S. fascinována a zajímá mě všechno, co si během života myslel. Rozebírá zde například svůj radikální odklon od vědy a to, proč se začal zabývat literaturou, metafyzikou, uměním, místo toho, aby pokračoval v akademické činnosti na poli fyziky. To mně osobně přijde jako hodně zajímavá věc. Taky je mi autor sympatický svým pokorným smýšlením a veskrze nenápadnou osobností pozorovatele. Kdybyste ho viděli na fotkách, nejspíš byste do něj nikdy neřekli, že tenhle postarší pán s velkýma brýlema (skutečně fotek z jeho mládí existuje strašně málo, asi proto, že byl převážně zavřený v laboratoři) může psát tak explicitní scény - ať už se to týká vášní, násilí, paranoidních scénářů, nebo živých popisů plesnivých sklepních chodeb.
V Abaddónovi autor zachází hlouběji do svých životních zážitků, píše o tom, proč ho tolik přitahují temné věci, píše i o svých vtíravých myšlenkách, depresích, momentech, kdy se zachoval špatně a jak ho to ovlivnilo. Samozřejmě se zde setkáváme s jedním z mnoha otazníků literární teorie a to s trojúhelníkem autor-vypravěč-protagonista - a s otázkou, jak moc je vypravěč nedůvěryhodný, pokud vypráví o autorovi v třetí osobě - a je tu taky několik scén, o nichž jsem si téměř jistá, že se nestaly, ale kdo ví? Svět temna a stínů a neznáma (a netopýrů, mloků, myší a slepců) tu je a nezáleží na tom, že jsem knížku četla z pohodlí šestého patra, v uklidňující vzdálenosti od plesnivých sklepení. Takže je dost možný, že se autor skutečně jednoho dne proměnil v netopýra, k čemuž se v knížce taky dostanete, vydržíte-li dostatečně dlouho a nedonutí-li vás ji zavřít její pochmurný (co pochmurný, možná spíš přímo apokalyptický) ráz.
Abaddón zhoubce je pokusem o něco, co by se dalo nazvat absolutním románem, i když konkrétně tuhle knížku tak, pokud vím, Sabato nenazval. Absolutní román se snaží zachytit svět ve všech jeho aspektech, k čemuž obvykle nestačí jedna jediná dějová linie, ani lineární způsob vyprávění. Nevím, kdo přesně je autorem termínu absolutní román, ale snažil se o ně mimo jiné Mario Vargas Llosa. Já nemám Llosu ráda, a myslím, že mám na toto tvrzení právo, protože jsem celý minulý semestr protrpěla na semináři výhradně o něm a snažila se od něj číst leccos, ale už jen jeho projevy mi byly protivné, tudíž bych si skutečně nepřála vstřebávat jeho osobnost prostřednictvím absolutního románu. Kdybych zkrátka měla číst něco podobného od nějakého autora, který je mi krajně nesympatický, rozhodně bych se tím neprokousala. Víc než klasické romány je takováhle polo-esejistická koláž jako trávit hodiny a hodiny o samotě s jejím autorem, a moc jiných lidí/entit/bytostí si mě dosud nezískalo tak jako právě E.S.
Předpokládám, že mě instagram nenechá tohle zveřejnit v jednom popisku pod fotkou, a já zas budu nucená přemýšlet o tom, zda bych to náhodou neměla házet na nějaké jiné, lepší místo. Ach jo. (Taky že jo, hola hola.)
Krutým biblickým andělům zdar!
Abaddón zhoubce je třetí a poslední román Ernesta Sabata. Spolu s Tunelem a Knihou o hrdinech a hrobech tvoří Trilogii zkázy a zasvěcení, což, uznejte, je prostě krutopřísnej název. Už v anotaci a první poznámce pod čarou je čtenář upozorněn na to, že pokud chce knížku číst, asi by si měl nejdřív přečíst ty dvě předchozí, protože na ně text Abaddóna prakticky celou dobu odkazuje, a já s tím souhlasím - zároveň však uznávám, že je to docela vysoký entry level. Nicméně za sebe obě předchozí knížky doporučuju, a vlastně možná víc, než Abaddóna samotného - toho bych doporučila číst jen pokud budete předchozími dvěma knihami fascinováni a budete si přát nějaké rozvinutí, možná částečně i rozuzlení, s velkou dávkou autorovy sebereflexe.
Problém nastává už ve chvíli, kdy bych měla shrnout, o čem Abaddón pojednává. Nepojednává totiž o ničem konkrétním. Už v prvních kapitolách je zřejmé, že se v knize motá mnoho nesouvislých dějových linek, do nichž jsme vrženi dosti naslepo (a to ještě víc než do jeho Zprávy o slepcích, haha). Některé se týkají postav nových, jiné zmiňují vedlejší postavy z předchozího románu (ale já se v nich moc neorientovala, protože Knihu o hrdinech a hrobech jsem celou četla už skoro dva roky zpátky), jiné jsou vyprávěny samotným autorem, který na sebe nahlíží ve třetí osobě. Některé kapitoly jsou psané experimentálními útržky (třeba z novin - nebo prostě myšlenek), jiné jsou čistě esejistické. Líbilo se mi hlavně to, jak moc se autor v mnohých částech románu rozebíral, ale to hlavně proto, že jsem E.S. fascinována a zajímá mě všechno, co si během života myslel. Rozebírá zde například svůj radikální odklon od vědy a to, proč se začal zabývat literaturou, metafyzikou, uměním, místo toho, aby pokračoval v akademické činnosti na poli fyziky. To mně osobně přijde jako hodně zajímavá věc. Taky je mi autor sympatický svým pokorným smýšlením a veskrze nenápadnou osobností pozorovatele. Kdybyste ho viděli na fotkách, nejspíš byste do něj nikdy neřekli, že tenhle postarší pán s velkýma brýlema (skutečně fotek z jeho mládí existuje strašně málo, asi proto, že byl převážně zavřený v laboratoři) může psát tak explicitní scény - ať už se to týká vášní, násilí, paranoidních scénářů, nebo živých popisů plesnivých sklepních chodeb.
Překladatelská kouzla Anežky Charvátové ❤️
V Abaddónovi autor zachází hlouběji do svých životních zážitků, píše o tom, proč ho tolik přitahují temné věci, píše i o svých vtíravých myšlenkách, depresích, momentech, kdy se zachoval špatně a jak ho to ovlivnilo. Samozřejmě se zde setkáváme s jedním z mnoha otazníků literární teorie a to s trojúhelníkem autor-vypravěč-protagonista - a s otázkou, jak moc je vypravěč nedůvěryhodný, pokud vypráví o autorovi v třetí osobě - a je tu taky několik scén, o nichž jsem si téměř jistá, že se nestaly, ale kdo ví? Svět temna a stínů a neznáma (a netopýrů, mloků, myší a slepců) tu je a nezáleží na tom, že jsem knížku četla z pohodlí šestého patra, v uklidňující vzdálenosti od plesnivých sklepení. Takže je dost možný, že se autor skutečně jednoho dne proměnil v netopýra, k čemuž se v knížce taky dostanete, vydržíte-li dostatečně dlouho a nedonutí-li vás ji zavřít její pochmurný (co pochmurný, možná spíš přímo apokalyptický) ráz.
Abaddón zhoubce je pokusem o něco, co by se dalo nazvat absolutním románem, i když konkrétně tuhle knížku tak, pokud vím, Sabato nenazval. Absolutní román se snaží zachytit svět ve všech jeho aspektech, k čemuž obvykle nestačí jedna jediná dějová linie, ani lineární způsob vyprávění. Nevím, kdo přesně je autorem termínu absolutní román, ale snažil se o ně mimo jiné Mario Vargas Llosa. Já nemám Llosu ráda, a myslím, že mám na toto tvrzení právo, protože jsem celý minulý semestr protrpěla na semináři výhradně o něm a snažila se od něj číst leccos, ale už jen jeho projevy mi byly protivné, tudíž bych si skutečně nepřála vstřebávat jeho osobnost prostřednictvím absolutního románu. Kdybych zkrátka měla číst něco podobného od nějakého autora, který je mi krajně nesympatický, rozhodně bych se tím neprokousala. Víc než klasické romány je takováhle polo-esejistická koláž jako trávit hodiny a hodiny o samotě s jejím autorem, a moc jiných lidí/entit/bytostí si mě dosud nezískalo tak jako právě E.S.
Předpokládám, že mě instagram nenechá tohle zveřejnit v jednom popisku pod fotkou, a já zas budu nucená přemýšlet o tom, zda bych to náhodou neměla házet na nějaké jiné, lepší místo. Ach jo. (Taky že jo, hola hola.)
Krutým biblickým andělům zdar!