Albert Villaró: Pruská modř
Ačkoliv to možná už začínalo vypadat, že tenhle insta-blogový miniprojekt zůstane navždy ležet ladem, tak Terez si pořád čte. Četla jsem s menšími přestávkami celé ty měsíce, co jsem sem nic nepřidala, a dokonce si dovoluji tvrdit, že jsem četla víc a intenzivněji, než v předchozích letech. Možná to bylo tím, že toho mám víc k dispozici díky knižním křtům a tomu, že jsem si konečně koupila novou čtečku e-knih - nebo prostě tím, že jsem potřebovala trošku umlčet svoje vnitřní démony. Přečetla jsem i mnoho knížek, které nevím, zda sem vůbec zpracovávat, neboť se nejedná o beletrii, ale o převážně psycho literaturu faktu. Uvidíme, možná bych měla, neb jsem je zhltla během pár dní a konečně bych díky nim mohla mít trošku větší počet načtených knih na goodreads (protože jak všichni víme, na ničem jiném nikdy nezáleželo ani záležet nebude!)
Teď už ale zpátky k Pruské modři. Jedná se o detektivku, což pro mě bylo celkem zpestření, protože tenhle žánr moc nečtu. Nemám proti němu žádné výhrady, jen se k němu příliš často nedostávám. Nejsem tudíž schopna posoudit toto dílo v rámci jeho žánru. Mohu jej ale hodnotit jakožto nezávislý čtenář všech možných jiných žánrů a musím říct, že ač se po mé řadě knížek (mého oblíbeného) Ernesta Sabata tvářila Pruská modř jako oddychová četba, rozhodně to nebylo nic malomyslného. Takové příjemné čtení pro lidi, kteří se chtějí zamyslet a něco se dozvědět, ale zároveň se při každém nádechu nestresovat hloubkovou analýzou autora. (Hmm, možná... možná se přesně tomuhle říká normální knížka.)
Centrální postavou a zároveň vypravěčem v 1. osobě je policejní vyšetřovatel Andreu Boix, o němž jeho okolí za zády mluví jako o 'vdovci Boixovi', protože skutečně vdovcem je. Před pár lety přišel o svou ženu při drsné autonehodě, z níž si odnesl zranění a trauma, kvůli němuž je medikován a taky odmítá sednout za volant. Žije sám, pomalu si uzdravuje duši, pokud to vůbec jde; v průběhu příběhu se čtenář seznamuje i s jeho rodiči a sestrou, neb Andreu je rodilý Andořan a v Andoře jsou si všichni (alespoň geograficky) blízko. Příběh začíná vzpomínkou na den, kdy shořel kostel Panny Marie Meritxellské, nejdůležitější andorrská náboženská stavba, a při požáru se ztratila stejnojmenná dřevěná soška, k níž se pojí legenda o zázracích. Andreu požár pamatuje z dob, kdy byl malý kluk, a jak se ukáže později, je to klíčová událost pro celou zápletku - takové spojovací vlákno.
Samotná zápletka se točí kolem vyšetřování vraždy mladé restaurátorky umění, která, jako mnoho dalších mladých lidí, přijela do Andorry za prací. Byla vykořeněná ze svého prostředí a už jen vypátrat její identitu bylo ve spleti anonymních přišedších velmi složité. Taková brutální vražda je v Andoře neobvyklá, na jejím vyšetřování se podílí i katalánská kriminální policie, poté, co vyjde najevo, že zavraždéná dívka pochází z okolí Barcelony. Vyšetřování je intenzivní, spletité, vše se děje v podstatě během pár dnů. Zpráva se šíří andorrskou společností, ale především pohlcuje Andreuův život.
S tím se pojí i fakt, že hlavní Andreuovou spolupracovnicí je mladá katalánská policistka Alicia, do níž se vyšetřovatel - asi docela očekávaně - zamiluje. Musím říct, že ač mě romantické příběhové linky obvykle dost iritují, zvláště pak pokud jsou idylické (asi ze mě mluví hořkost), tahle mě bavila a zajímala, hlavně kvůli tématu překonávání ztráty a traumatu a toho, zda a kdy si člověk může dovolit znova žít po všech stránkách. Postava Alicie mi přišla poněkud nevyhraněná, prostě sexy mladá policajtka, jejímiž osobnostními kvalitami jsem si nebyla jistá a nechápala jsem, proč se Andreu zamiloval právě do ní - možná ale i to je součást příběhu - prostě se konečně objevila mladá krásná žena a on si uvědomil, že je už dlouho sám.
Milostná zápletka je zde ale rozumně vedlejší a přenechává prostor hlavní dějové lince policejního vyšetřování, která je po všech stránkách propojena s andorrskou historií a reáliemi. Upřímně nevím, jak by knížka působila na nezasvěceného, možná trošku jako fantasy, vzhledem k tomu, jak je Andorra mnohými aspekty svého zřízení bizarní entitou. Každopádně se jedná o fajn zdroj základních informací pro člověka, který o této zemi nic neví. A řekla bych, že nenásilnou formou - rozhodně není hlavním cílem knihy edukovat a netváří se tak. Její uvedení na český knižní trh bylo ale uvedeno i právě jako možnost seznámit čtenáře s často opomínanou malou pyrenejskou zemí. Myslím, že je skvělé nabýt zájmu o zemi nebo jazyk právě prostřednictvím literatury, má to pak takový jiný, zapálenější, filologičtější nádech. Já se taky do Barcelony zamilovala díky knihám Carlose Ruize Zafóna (a doteď mám mnohé názvy ulic a míst spojené s událostmi a postavami - a to ač nemám Barcelonu zdaleka celou projitou).
Pruská modř se mi moc líbila. Nezávisle na tom, že ji mám doma podepsanou a že jsem si ji donesla domů mezi prvními v Česku - i když je to pro mě velká pocta, je to první knížka, kterou jsem si sama pro sebe nechala podepsat na jejím křtu, kam jsem navíc byla pozvaná s hrstkou vyvolených. Knížku jsem četla dlouho a mám ji spojenou s jedním velmi težkým životním obdobím, a navždycky asi budu. Je to ale zároveň období, které mě konečně přimělo postavit se sama za sebe, začít bojovat za to, aby mi bylo líp, k čemuž bylo nezbytné přiznat si, že něco je špatně a že to už sama nezvládnu. Je to tedy takový příběh znovuzrození podobně jako peripetie, jimiž si v průběhu vyšetřování zločinu prochází Andreu. Možná i proto mě právě jeho postava tolik chytila za srdce - a možná taky jen proto, že mám zkrátka slabost pro opuštěné muže středního věku, kteří se jmenujou Andreu.
Konec příběhu samozřejmě nebudu prozrazovat, přiznám jen, že ani ten mě nezklamal. Albert Villaró prý stvořil další dva díly - tak uvidím, zda si je přečtu v originále, nebo počkám na další překlady Michala Brabce. (Ono totiž opatřit si knížku v katalánštině je docela oříšek, člověk buď musí vycestovat sám, nebo platit velký peníze a hromadu nervů za proces cesty knížky do Čech.)
