Daniel Keyes: Růže pro Algernon
Je tu ale jedna knížka, která je do mého života tak vpitá, že bez přítomnosti článku o ní tento blog snad ani nemůže existovat. Zároveň je to něco, co spadá do kategorie rarit, jejichž spojitost se mnou by asi jen tak někoho nenapadla. Když jsem o knížce povídala svým známým, mnozí z nich se podivili a ptali se (třeba i po přečtení nebo poslechu), 'a proč se ti tohle líbí?' Tak jsem si řekla, že tuhle knížku sem musím zařadit.
Román Růže pro Algernon byl původně kratší sci-fi povídkou publikovanou v časopisech na sklonku 50. let minulého století. V roce 1966 ji její autor, americký spisovatel Daniel Keyes, vydal v rozšířené románové verzi. Jedná se o příběh jistého Charlieho Gordona, 37letého muže žijícího s lehkou mentální retardací - IQ o výšce 69. Charlie se i přes svůj handicap snaží 'začít být chytrý, aby ho lidi měli rádi', dokonce začne chodit do večerní školy pro 'pomalý dospělý'. Díky své prokázané neobyčejné snaze a nadšení se dostane do rukou lékařům pracujícím na revoluční proceduře, jejímž cílem je operativně zvýšit pacientovi IQ. Operace byla dosud testována pouze na zvířatech, a Charlie je tedy prvním lidským testovacím subjektem tohoto experimentálního zákroku, který může dopadnout všelijak.
Již před operací se Charlie seznamuje s Algernon. Algernon je myš, jedna z testovacích subjektů zmíněné operace. A je to zatraceně chytrá myš, jak Charlie často prohlašuje - zpočátku ho je schopna porazit ve všech bludištích či logických cvičeních, ale Charlie se nevzdává. Po prodělané proceduře, z níž se probudí v nejlepším očekávaném stavu, se pomalu ale jistě začíná úroveň jeho mentálních schopností s Algernon vyrovnávat.
Celý proces Charlie zaznamenává do deníkových zápisů - záznamů, jež píše pro výzkumné účely. To dodává románu jedinečnou formu, jeden z důvodů, proč mě tak zaujal. Charlie totiž začíná jako někdo, kdo se sotva naučil psát, píše s chybami, motá slova a používá všeobecně roztomilé formulace, ale postupně se jeho projev překlápí do projevu běžně obdařeného člověka a potom, jelikož jeho IQ zdánlivě bez zastavení stoupá, až do skutečně vědeckých nebo filozofických formulací.
Růže pro Algernon je především o protagonistovi Charliem, o jeho postupném prozření a vyvstávání vzpomínek, uvědomění, jak hluboce je vlastně traumatizován a nelehké existence v novém světě 'světla', intelektového osvícení. Jak Charlie brzy pochopí, skutečně to není něco, co by přimělo okolí, aby člověka mělo radši - a rozhodně ne tomu, aby on měl radši svět kolem sebe (který měl jako pomocná síla v pekárně s IQ 69 rád takovým bezelstným způsobem). Taky je to knížka o lásce - ale rozhodně to není milostný román se šťastným koncem. Milostná zápletka zde slouží spíše k dokreslení Charlieho psychického vývoje a důsledků tak pozdního prozření. Charlie se postupně zamiluje do Alice, mladé učitelky, která měla původně na starost jeho třídu večerní školy, doporučila ho lékařům k zákroku a poté se stává jeho průvodkyní a blízkou přítelkyní - než se Charlieho intelekt dostane nad hranice jejich souznění, což je velmi silný motiv (ne nepodobný Podivuhodnému případu Benjamina Buttona, jednomu z mých oblíbených filmů... Asi mám prostě slabost pro milence, kteří se míjí.) A pak je tu Fey, svobodomyslná Charlieho sousedka - ale to už je jiný příběh...
Taky, a dost možná především, je to revoluční knížka o mentálním postižení. Když jsem ji četla, velmi jsem se divila, že byla napsána na konci 50. let. Přišlo mi to překvapivě brzy na knížku, která dosti zřetelně kritizuje to, jak se společnost chová k mentálně postiženým lidem. Charlie po nabytí intelektových schopností usiluje o to, aby se přístup k těmto lidem zlepšil, a bez přestání pracuje na výzkumech spojených s operací, kterou sám podstoupil, neboť postupem času se stává vzdělanějším a kompetentnějším než jeho ošetřující lékaři a psychiatři. Obětavě nepřestává, ani když zjistí, že jemu samotnému příliš času na práci nezbývá, protože na Algernon pozoruje, že najednou už není schopná projít svá bludiště. Charlie si přeje zanechat za sebou práci, která bude schopna zlepšit život všem mentálně postiženým lidem na světě, a proto píše své denní záznamy, i když se jeho kognitivní kapacita začíná rapidně vracet do svých původních hodnot. Píše nakonec, i když píše o tom, že vlastně neví, proč píše.
Bez toho, abych vám tuhle knížku vyspoilerovala, by nebylo možné o ní psát se vším všudy. Vězte však, že touto cestou jsem vám rozhodně neodtajnila celou podstatu knížky a pořád z ní toho získáte mnoho a mnoho, pokud si ji přečtete. Já osobně jsem Růžemi pro Algernon tak trochu posedlá, a hned se pokusím vysvětlit, proč.
K zájmu o téma mentální retardace mě dovedlo studium pedagogické fakulty. Nestudovala jsem obor speciální pedagogiky, protože jsem vždycky lnula k jazykům a bylo mi líto tenhle svůj přirozený předpoklad zahodit, ale v rámci všemožných psychologií a didaktik jsem se do tématu položila ve všech prezentacích, u nichž to bylo možné. Během náslechových praxí nás vyučující vodila po všemožných školách a dvě z nich byly i školy se sníženými očekávanými výstupy - tedy instituce 'podle paragrafu 16'. Tyhle školy, které by v dřívější terminologii byly nejspíš nazývány jako školy zvláštní nebo praktické, mě definitivně tématu přiklonily - děti, které ve třetí třídě ještě slabikovaly, ale za každou vědomost nebo pochvalu se zdály být tak vděčné. V druhé takové škole jsem se zas setkala s učitelkou, která byla na třídu těchto 'pomalejších' páťáků nepřiměřeně drsná a nutila je za trest před celou třídou předvádět pantomimu jen za to, že neuměly například zkrotit své bezděčné pohyby. Nejsem zas tak naivní, abych si myslela, že všechny děti v těchto ne úplně speciálních, ne úplně normálních třídách jsou vděčná zlatíčka, určitě to s jejich disciplínou a pozorností musí být výzva a ne, nejsem si jistá, že by tohle bylo pro mě to pravé - navíc pochybuji, že by chtěli, abych je učila cizí jazyky. Ale soucítím s dětmi, které jsou tímto způsobem jiné, ať už v pásmu MR, nebo se specifickými poruchami učení či chování, a chtěla bych pochopit jejich svět, což je podle mě zásadní první krok k tomu někomu se moci začít snažit pomáhat.
Právě díky tomu jsem narazila na knížku Růže pro Algernon, která byla na jakémsi odborném zdroji uvedena jako stěžejní tematická beletristická publikace. Ještě toho dne se mi ji podařilo najít v originální anglické verzi v .pdf a pak mi trvalo asi jen tři dny, než jsem ji přečetla. Pamatuju si to jak dneska, ležela jsem na gauči ve studentském klubu, s nohama přehozenýma přes vrchní opěradlo, a na telefonu četla a nemohla se odtrhnout, a když jsem knížku (už doma) v noci dočetla, zanechala na mně opravdu velmi silný dojem. Pak jsem si ji přečetla minimálně ještě jednou. A pak jsem se k ní vrátila loni v květnu, když jsme se Šárkou jely na veletrh Svět knihy a já si přes každoroční předsevzetí, že nebudu utrácet, impulzivně koupila audiokartu od Audiolibrixu, takovou poukázku na stažení audioknihy z jejich aplikace - protože jsem tam viděla právě Růže pro Algernon, které jsem sice už dlouho nečetla, ale stále ve mně vzpomínka na ně vzbuzovala vlnu emocí, a řekla jsem si, že jestli mám někdy něco poslouchat jako audioknihu (zas tak moc jim neholduji), tak právě tohle. A musím říct, že to byl jeden z nejlegendárnějších nákupů mého života, protože osmihodinová audiokniha čtená hercem Janem Potměšilem u mě v následujících měsících jela s trochou nadsázky pořád dokola.
Tak předně - český překlad mi přijde výborný. Knížka je nepochybně překladatelskou výzvou právě kvůli tomu, že úroveň vyjadřování se v celém jejím průběhu tolik mění. Neviděla jsem zaítm českou verzi psanou, abych porovnala hrubky a tak - ale na poslech perfektní, klobouk dolů překladateli. Zadruhé - uvědomila jsem si, teď, když jsem měla o tématu mentální retardace načteno něco trochu víc, jak moc dobře autor tématu rozuměl. Je fascinující pozorovat nejen to, jak se Charlieho denní záznamy zlepšují po stránce gramatické a stylistické, ale taky jak mu postupně dochází plno věcí, jak se mu otevírají oči, jak musí extrémní rychlostí psychicky dospět, protože během pouhých pár měsíců tak moc dospěl mentálně. Charliemu se postupně mění celý svět, celý koncept vnímání světa, a v pohledu na svou minulost vidí, jak špatně se k němu naprostá většina lidí v jeho okolí chovala, když ještě 'nebyl chytrý'. Jedním z hlavních témat Růží pro Algernon je nepochybně otázka štěstí a toho, zda jsou chudí duchem skutečně blahoslavení, jak se tak často říká - ale i zda inteligence může vůbec přinést něco jiného než osamění a izolovanost.
Jak jsem už zmínila, v audioverzi jsem si knížku poslechla asi třikrát. Také jsem ji měla puštěnou v letadle, po cestě ze Španělska, v onu slavnou noc globálního výpadku letištní informatiky, a když jsme se vznášeli kdesi nad rozbouřenou Evropou a zmítali se v turbulencích, já pomalu při poslechu téhle knížky upadala v mikrospánek a nakonec se mi zdálo o čokoládových koblihách (což není ke knížce přímo tematické, ale - místy se tam mluví o psychoanalýze a z toho už by se souvislost vyždímat dala). Myslím, že brzy si Růže pro Algernon poslechnu znova. Občas si pouštím náhodné pasáže, když jedu autobusem a zrovna nemám náladu na žádnou konkrétní hudbu. Asi to zní divně. Zvláště pak jelikož se jedná o tak smutnou knížku s tíživým tématem. Asi že mi zodpovídá tolik otázek a na oplátku jich vždy taky pár položí - a při každém návratu jiné.
Divadelní hru (v níž hlavní roli ztvárnil právě Jan Potměšil, který namluvil audioknihu) už nehrajou a tak se mi nejspíše nepoštěstí ji vidět. Filmové zpracování - film se jmenuje Charly - jsem viděla, myslím, pouze částečně, bohužel podlehl časté neřesti filmových verzí, a to tomu, že v něm některé klíčové časti z knihy prostě chybí. Nicméně nic špatného na něm není a možná se na něj podívám, měla bych dávat filmům (a knihám, a lidem) druhé šance.
Tento článek jsem napsala převážně proto, abych k němu mohla lidi odkazovat, přijde-li řeč na tuto knihu a projeví-li zájem. Nicméně teď mi dochází, jak by taková situace asi probíhala a že by byla nejspíš pěkně trapná. Ještě bych jim mohla vytisknout vizitky s QR kódem sem odkazujícím, abych jim nemusela pracně psát na papírek link, na který stejně pak nepůjde prstem kliknout. Kartičky s nápisem ve smyslu - 'gratuluji, právě jste se stali obětí mého nadbytečného vyprávění o mých literárních posedlostech, tu máš odkaz a neboj, třeba už se nikdy víc neuvidíme.'
Tak pokud se sem někdo dostal právě takhle, tak pac a pusu a chytrou myš na to.
